Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 13. Konec konců

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Šípová formace projížděla skupinami zmrtvýchvstalých a zanechávala za sebou krvavou stopu. Dvě zombie na řetězech trhaly na kusy jedno tělo za druhým a řev umírajících přepadal přes hradby, kde pařící Odboj zmlkl. Poslouchali křik přicházející ze Zakázaného města a věřící v nějakého Boha začali stavět improvizované oltáře, na které nosili obětiny v podobě potravin, květin či vytrhaných srdcí nepřátel. Mezi některými bývalými komunisty dokonce začala běžet informace, že přijde samotný vládce podsvětí, takže začali hromadně přijímat jakoukoliv víru, která se vyskytovala poblíž.

Počet Matkopíchačových jednotek postupně klesal, až Pong po několika hodinách šaolinskou strategii rozpustil a vydal rozkaz k volné bojové zábavě. V podstatě zanechal Blázna pod ochranou Kokota a studených přátel, sám s Urghou a Starou dámou vběhl do bojové vřavy.
Část Musků se rozhodla oddělit, pan Jednooký zůstal s Kapitánem a Starým přítelem a převzal dozor nad zavazadlem s lahváči.
„Blázne, neuvěřitelnej masakr,“ rozdal otevřená pivka.
„Sám čumim jako puk, ještě sem nikdy takhle zblízka neviděl Mozečka řádit,“ odpověděl Kapitán a pokuřoval z brka.
„Kapitáne, možná bysme měli zapálit pro větší dramatičnost několik historických budov,“ zahlásil opilý a sjetý Karlos.
„Ty vole, dělej co chceš, ne?“ zasmál se Blázen a napil se piva.

Stará dáma se smrtící holí byla v sedmém nebi. Nadšeně nořila hrot hole do těl nepřátel, párala břicha, odsekávala údy a hlavy. Matka Starého přítele byla velmi výkonná, až Pong chvílemi nechápal, kde bere v tomhle věku tolik energie a nemohl se zbavit dojmu, že prošla výcvikem v Šaolinu. Její taneční kroky byly povědomé, tak se přidal a rozehráli společně tanec smrti.
Rychle kmitající meče v rukou dvou profesionálně vycvičených zabijáků odkrajovaly životy Matkopíchačových bojovníků. Urgha vytáhla ruční kameru a zprostředkovala divákům přímý přenos z probíhajících jatek. Staré dámě to rozhodně polechtalo ego, protože předvedla několik piruet a dokonalý provaz, jaký by nikdo od tak staré ženy nečekal.
„Hele Pong!“ přiskákaly odněkud čtyři zkrvavené opice s malými dvoustrannými sekerami v rukou, na nichž byly namotány kusy střev.
„Vy žijete,“ jízlivě se zachechtal Pong a sťal tři hlavy nepřátel jednou ranou.
„My sme toho už přežili. Kde je Kapitán?“ zeptala se opice.
„Někde s Kokotem a Jednookým,“ řekl Pong a nasypal na čepel meče několik lajn perníku.
„Posilovač řízení,“ zachechtala se další opice, „Urgho, natočíš nám videjko na blogýsek?“
„Mileráda,“ odpověděla Urgha a zaměřila oko kamery na opičí bojovníky.
Opice nasály energetický balíček a odskákaly k nejbližší skupině přibíhajících vojáků Zakázaného císaře. Byly neuvěřitelně rychlé a se sekerkami fungovaly jako oživlý mlýnek na maso. Rozsekaly všechno na maděru, za sebou zanechávaly hromady nadrceného masa a kostí, to vše promíchané s horkou krví.
„Teda mladíku, ti primáti se nezdají,“ uznale kývala hlavou Stará dáma.
„To jsou roky zkušeností,“ souhlasil Pong, „ale teď musíme pokračovat. Ještě není všeho konec.“
„Tak ho pojďme najít,“ odpověděla Stará dáma a znovu vnesla smrt mezi nepřátele, jejichž množství stále klesalo.

Roztrhané kusy lidských těl jasně dávaly najevo, kudy prošel Mozeček s Mazlíčkem. V podstatě byli tak výkonní, že nezbývalo moc přeživších, které musel Blázen s přáteli dorážet, takže se jejich vyvražďovací cesta nesla v pohodovém duchu.
„A fakt už nejsou mocnější bytosti ve vesmíru, než ste vy?“ vyptával se Starý přítel pana Jednookého.
„Pár bych se jich našlo, ale kromě opic už žijou na jiný úrovni a mohou přecházet mezi jednotlivými dimenzemi. Navíc se nevměšují do záležitostí materiálních existencí.“
„Hm, to zní dost hrozivě a je neuvěřitelný jaký mocný přátele si Blázen dokázal zařídit.“
„Jo, ale ještě horší sou Starý příteli mocní nepřátelé. To nikdy nevíš, komu šlápneš na kuří voko,“ vstoupil do rozhovoru Blázen, jenž dobíjel revolver.
„Můj vůdce, pozor na pravé straně!“ zakřičel Kokot, ale byl přerušen výstřelem brokovnice.
„Rádo se stalo,“ řekl Jack s kouřící zbraní v ruce a kopal do dvou čerstvých mrtvol.

Mozeček s Mazlíčkem byly dva neúnavné nešťastné stroje, které se nemůžou urvat z řetězu. Jejich jediné mozkové buňky byly zaplněné pouze jednou myšlenkou. Mozky. Mozky. Mozky.
Tohle slovo je pronásledovalo a nutilo drtit lebky bez ohledu na jejich původ. Tlakem kovových čelistí zabitým obětem vystřelovaly oční bulvy a vylézaly jazyky. Zvuk drcené mozkové klenby byl posledním zvukem, který umírající slyšeli těsně před tím, než znovu otevřeli oči v podzemní Nergalově říši.
Ten právě skončil uspokojování Ereškigal a začal oblékat slavnostní bojový oděv ušitý z kůží stažených z lidských tváří. Z toaletního stolku zhotoveného z lidských kostí vytáhl různé ozdoby ze skalpů, zubů či uší, jenž rozvěsil po oblečení jako vyznamenání. Božská partnerka vytáhla róbu ušitou z předkožek neviňátek a panenských blan, průsvitnou jako jarní mlhu, jenž zvýrazňovala sexuální přednosti ženy brutálního vládce temnoty.
„Má lásko, je čas nastoupit do plavidla, které nás přenese do světa živých. Bude to tvé poprvé, tak se snaž udělat dobrý dojem, aby si o mě nemysleli, že sem nějakej kokot,“ řekl a ještě jednou vytáhl božský úd.

Od zahájení útoku na Zakázané město uběhlo asi dvanáct dlouhých hodin, které divákům v celém vesmíru přinesly hodiny a hodiny skutečné války. V později zpracovávaných datech z peoplemetrů statistici zjistili, že během dobývání Nového Pekingu poklesla pracovní výkonost natolik, až došlo k mnoha haváriím jaderných elektráren nebo v dolech či v průmyslových zónách, jelikož všichni byli přilepení k obrazovkám a dokonce bylo zaznamenáno několik desítek zemřelých pacientů v nemocnicích v důsledku zanedbání péče.
Nic z toho Ponga a jeho přátele netrápilo, protože nic netušili a bylo by jim to beztak u prdele. Právě úspěšně potlačili odpor natolik, že zbývající Matkopíchačovi obránci stáhli své síly k trůnnímu paláci vládců staré Číny. Kokot rozdělal jednoduchý bar, vytáhl několik lahví kořalky a vychlazené lahváče.
„Můj vůdce, navrhoval bych krátký odpočinek, než tuto válku ukončíme.“
„To je Kokote dobrý nápad,“ řekl Blázen, když viděl opice, které svými prackami sklepávaly krev z chlupů a Muskové si vzájemně chválili zkrvavené hábity.
„Víš Pongu, málokterý z nás mohl zbortit oblečení krví nepřátel a ten komu se to podařilo, si všechno pečlivě schová na památku,“ řekl jeden z nich, když viděl udiveného Ponga.
„Já teda sbírám taky občas trofeje, ale takovou klasiku, hlavně uši a nosy,“ řekl a zamával několika náhrdelníky.

Po mnoha vypitých lahváčích a menší show pro diváky u obrazovek v podobě krutého mučení zajatců, spočívající ve vytrhávaných nehtech či zubech, vyjímání očí z důlků, stříhání jazyků nebo drcení koulí a to vše zakončené pitvou zaživa a oběšením na vlastních střevech, přišel za Bláznem Pong.
„Šéfe, je čas pokročit. Myslím, že sme zbytek těch šmejdů pořádně připravili a už teď sou posraný až za ušima.“
„Co budeme dělat?“ zeptal se lehce přiožralý Kapitán.
„Šéfe, rozdělíme se na dvě skupiny, obejdeme dokola Císařský palác, pozabíjíme všechno, co nám přijde do cesty a sejdem se na druhý straně u hlavního vchodu. Opice nás zajistí ze střechy, aby nedošlo k nějakým zákeřnostem.“
„Ty seš tady velitel, půjdu samozřejmě s tebou,“ odpověděl Blázen a potáhl z jointu.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10